Říkám mu důvěrně kámoš.
Vzhledem k jeho poměrně dosti omezené oblasti výskytu (kolem našeho domu) ho potkávám prakticky denně. Je celoročně opálen, má celkem podobnýho bráchu a má dvě kontaktní strategie:
- čau kámo, hele nemáš nějakou hodnotu (nejčastěji jsou to drobný, nebo cigára)
- dobrý den, prosím Vás, nevíte kde je tady (často vymyšlená destinace)
Na tu první, která mě uráží méně, mu někdy odvětím, že už sem mu dal dost a někdy mu prostě něco dam.
Na tu druhou, která mě uráží dost, znám ho už asi deset let, mu poměrně přísně odseknu, načež mě počastuje nějakou peprností.
V jednom ruce je tlustej, pak zase hubenej, občas toužebně zpívá z okna s kytarou (bydlí asi tři baráky od nás), je vášnivý vypravěč (nejčastěji o úplnejch hovadinách, který si pravděpodobně vymyslel) a tak vůbec je to taková vděčna a zatím zcela neškodná žižkovská figurka.
Jaké ale bylo moje překvapení….
Vylezu si to takhle z Luxoru na Václaváku s nějakou super fajnovou knížkou, kterou přečtu za deset let, protože mám v pořadníku asi dvacet takovejch (no možná i lepších) a najednou mám pocit, že mám z těch dvou hodin v plastovým prostoru plnym čtenářů a pozvánek na autogramiády halucinace. Vidím kámoše!! Že sem si neuměl představit, že dokáže dojet ze Žižkova až na Václavák, to sem ho hrubě podcenil. Kámoš vypadal jako docela normální uprchlík, měl na krku anglickou cedulku s něčím jako – prosím o finanční podporu, je tady těžký život !!!
Na jednu stranu jsem tenhle kariérní růst přál, na druhou stranu jsme posmutněl, že změnou kámošova revíru přišel Žižkov o epesní kousek své originality.
Návrat kámoše..
Naštěstí nedlouho poté vidím kámoše s kuželkou v ruce opřenýho o výlohu našich vietnamců a říkám si, že je život zase ve svých krásných starých kolejích. Kámoš si:
- v cizině (čti v centru) hodně vydělal a už nemusí makat tak daleko od domova
- zastesklo se mu po rodném Žižkově a zjistil, že všude je žebrání o dvou kůrkách
Každopádně sem rád, že ho tu máme zpátky a že se můžu těšit na jeho každodenní intriky 🙂
