Jedna ze základních životních pravd říká, že je potřeba se pořád na něco těšit. Člověka to udržuje v permanetním pozitivním očekávání.
Kdo z nás ale kdy vyslovil něco jako “těsím se na smrt” ? :). Lidé v depresích, připraveni o majetky, rodiny, přátelé, staří a nemocní. Co třeba fyzicky i mentálně zdraví lidé?
Nebudu rozebírat různé náboženské kontexty smrti, o tom je jistě napsáno mnohé. Mě spíš teď zajímá myšlenka ultimátního bodu, na který se vždy dá těšit. Že když zrovna nemám ve výhledu něco pozitivního, tak se v libovolném okamžiku svého života můžu na něco těšit, v tomto případě tedy na jeho konec 🙂
Už jen vyslovení této věty ve mě osobně vyvolá pocit, že sem docela rád na světě. Jakožto východně orientovaný ateista nemám o smrti nijak působivé a velkolepé představy, ale jsou chvíle v životě, kdy si umím představit, že nebytí, je daleko pohodlnější, než bytí… a bude hůř
Když je mi tedy vysloveně nedobře a říkám si, co mě tak asi čeká, až bude opravdu nejhůř, těšení se na smrt mi najednou přijde jako nečekaně vítaná mentální pomůcka … 🙂
